4. Malá dohoda v kontextu evropské strategie
Malá dohoda si utvářela svou vlastní vojenskopolitickou strategii, ale sama přitom byla součástí ještě vyšší, nadstavbové strategické koncepce. Ta byla dána velkou vojenskou strategií Francie. Všechny tři členské země Malé dohody spojovalo s touto mocností několik zásadních vazeb fundamentálního významu. Malodohodové státy měly stejně jako Francie základní životní zájem na zachování evropského uspořádání, zakotveného mírovými smlouvami. Jednotlivé malodohodové státy postupně uzavřely s Francií oficiální svazky, které měly obranný charakter, a jež usilovaly o zachování poválečného uspořádání v Evropě. Konkrétně šlo o Smlouvu o spojenectví a přátelství mezi Francií a Československem z 24. ledna 1924, o Rumunsko-francouzský pakt o přátelství z 10. června 1926 a o Smlouvu o francouzsko-jugoslávském přátelství z 11. listopadu 1927. V roce 1936 vznikl záměr spojit Francii s Malou dohodou jako celkem smlouvou o vzájemné pomoci. Tento původní a velmi dobrý podnět Nicoale Titulesca se však nerealizoval. Všechny tři státy Malé dohody se ve vojensko-strategické a vojensko-technické oblasti obracely k Francii jako k rozhodujícímu inspiračnímu zdroji a vzoru. Tento úzký spojenecký vztah v oblasti vojenství byl buď přímo formalizován, anebo založen na úzkých praktických vazbách. Příkladem typicky formalizovaného vztahu s Francií bylo Československo, kde v letech 1919‒1938 působila zvláštní Francouzská vojenská mise. Její náčelníci vykonávali v letech 1919‒1926 funkci náčelníků generálního štábu československé armády. Zmíněná mise byla integrována do struktury československého Ministerstva národní obrany. Neformalizovaný, ale mimořádně úzký vztah s Francií byl typický pro Rumunsko. Jeho armáda čerpala z francouzského vojenského umění nejvíce z celé Malé dohody. Jugoslávie a Rumunsko náležely k tradičním odběratelům francouzského zbrojního průmyslu.