2.Malá dohoda ‒ vojensko-strategická akce
Vojenská opatření tvořila ve svém souhrnu mocenský nástroj Malé dohody, jenž byl určen k ochraně a prosazování bezpečnostních zájmů této aliance. Jejich základnou se staly tři alianční dokumenty vojenského charakteru. Jako první byla 2. července 1921 uzavřena rumunsko-československá vojenská konvence. Po ní následovala 31. července 1921 vojenská konvence mezi Československem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců. Vznikající systém vzájemného zabezpečení byl dotvořen vojenskou konvencí mezi Rumunskem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců z 22. července 1921. Výrazem tendence k úzkému propojení států Malé dohody ve vojensko-strategické oblasti se stala trojstranná vojenská konvence, jež nahradila zmíněné bilaterální dokumenty. Podepsána byla v Praze 14. září 1923. Její modernizované znění podepsali zástupci signatářských zemí 14. prosince 1931. Všechny zde dosud uvedené alianční dokumenty tvořily tajnou a rovnocenně platnou část politických spojeneckých konvencí.
Důvody pro aktivaci vojenského potenciálu Malé dohody byly specifikovány následujícím způsobem. Státy Malé dohody se zavázaly podniknout nezbytná protiopatření a mobilizovat, jestliže by Maďarsko činilo takové přípravy a vojenská opatření, která by znamenala vážnou hrozbu pro jednu či více signatářských zemí Malé dohody. Pro ještě závažnější případ nevyprovokovaného a náhlého napadení jednoho z členských států Maďarskem, se ostatní dva zavazovaly na základě oficiální žádosti napadené země vydat neprodleně mobilizační rozkaz svým armádám a co nejdříve napadnout Maďarsko. Pro případ válečného konfliktu některého z členských států Malé dohody s jiným státem, než bylo Maďarsko, respektive také Bulharsko, se ostatní členové dané aliance zavazovali umožnit a usnadnit dopravu válečného materiálu do spojenecké země přes své území. Malá dohoda vytvořila ucelenou soustavu vojenských opatření, která vyplývala z její vojensko-strategické plánovací činnosti. Strategické plánování se do roku 1930 koncentrovalo na ohrožení jednak ze strany Maďarska, eventuálně podporovaného Německem a Rakouskem, a jednak ze strany Bulharska. Počínaje rokem 1931 Malá dohoda koncipovala své operační plány proti Maďarsku a Bulharsku na bázi generalizovaného evropského válečného konfliktu. V tomto kontextu počítala od roku 1934 s preventivním napadením Maďarska, jež mělo být na počátku evropského konfliktu vyřazeno jako strategický faktor, ohrožující státy Malé dohody v jejich střetu s dalšími protivníky. Členské státy Malé dohody povinně vyčleňovaly část svých vojenských sil do společně plánovaných akcí proti Maďarsku a také Bulharsku. Souhrn vojenských sil Malé dohody, které bylo možné zapojit do válečných akcí, činil zhruba 2 800 000 vojáků (1 milion Jugoslávie, 1 milion Československo, 800 000 Rumunsko).